Suchá od narození, aneb vichrem z pekel vanoucím vysušena je zřenice ta, kteráž nad velkými mukami, jež jsi přestál, neuroní slzy! Nešťasten je ten, kdo tobě řekne: ničemný! Nechť Pán se smiluje nad ním a odpustí jemu, neboť v něm není té váhy spravedlnosti, na níž se váží zásluhy a viny národův, aniž toho světla moudrosti, jež ukazuje, jak z bolu a bídy hříchy se rodí! Israeli! z tebe zrodil se Mojžíš se srdcem, jež plálo láskou jako keř ohnivý, David se zlatou harfou, krásná Esther, jež plakala nad bídou lidu svého. Machabejští s mocnými meči pošli z tebe, jakož i proroci, již ochotně kráčeli na smrť pro pravdu srdcí svých. Kdys ještě šťasten žil v zemi otců svých, měls ošklivosť z otroctví bratra svého, na poli svém zůstavils desátý snop hladovým, dovolils každému, aby mluvil k lidu, a koře se jedině před Jehovou, říkals: My všickni jsme sobě rovni před obličejem Otce našeho! A kdys pak nešťasten a podmaněn, oblit krví synů svých, již bránili zemi předků, celý v slzách a prachu stanul mezi národy cizími, trpěls všecky bolesti a snášels všecko opovržení, — zůstals věrným jedinému bohu svému, zachovals památku na předky své, a všecky národy, kdykoli potlačené a v slzy pohroužené, učils, jak se lze brániti beze zbraní! Rozumným, čistým a milosrdným stvořil tě Pán, lide můj; a hle! již míjí druhý tisíc let, a ty pohřešuješ posud vážné jedné věci: vlasti!…“
V tom hlas řečníkův se zachvěl a na chvíli umlknul, a to chvění proběhlo v celém shromáždění, načež rozlehl se šepot hlasů přitlumených:
„Poslyšte! poslyšte! Toť písmo moudrého a dobrého Israelity, jenž hlásá chválu národa svého!“
Poslouchali, a Meir Ezofovič četl dale:
„Běda tomu národu, jenž nemá vlasti! „I sestoupí s lodí všickni, již pracují veslem, a všickni, již plývají po moři — a přilnou k zemi.“ Duše národa každého se pojí se svou zemí jako děcko s prsem matky své a z něho béře
