dříve, jako před onou velkou hádkou s Reb Nochimem a před nálezem těch starých, žlutých papírů! Nerozuměla dobře ženština milující a rozumná, leč mající celý svět svůj mezi čtyrmi zděmi domu svého, že duch jejího muže byv unešen v kruh velkých ideí, liboval si v tom světě ohnivém, a nyní z něho jsa vyhnán silou osudných událostí, nemohl se vyléčiti ze žalu a tesknoty po něm. Nevěděla, že jest na světě žal a tesknota, jež netýká se ani rodičův, ani dětí, ani ženy, ni majetku, ni domu vlastního, a že duch lidský, jenž poznal takový žal a tesknotu takovou, vyléčí se nejnesnázeji…
V černé lepenici Reb Nochima rozléhaly se zatím střídavě výkřiky radosti.
„Freude! Freude! Freude!“ volal k lidu starý rabín, dověděv se, že všecko je ztraceno, že tedy ti, již měli rozkazovati židům, aby holili brady a nosili krátký oděv, mluvili jazykem zemským a učili se ve školách zemských, oddali se rolnictví a v dětinném věku k manželství se nezamlouvali — již nemají práva rozkazovati.
„Freude! Freude! Freude! zachráněny jsou brady a dlouhé chalaty! zachráněny jsou židovské obce, klatby, košery! svaté knihy Mišny, Gemary a Zohar ochráněny jsou před setkáním se s náukou edomskou[1] Ochráněny jsou ruce vyvoleného lidu před tažením pluhu! ochráněn tedy lid israelský před záhubou!“
Tak se radoval Todros, vyzývaje k radosti své stádo, věřící v moudrosť a svatost jeho. Jásal, ale chtěl jásati ještě více. Zničiti Ezofoviče značilo by: zničiti proud valící se v budoucnosť a bojující s tím, jenž se snažil proměniti lid ve zkamenělosť minulosti. Kdo ví, co se někdy může státi? Zda z proklatého toho rodu nepovstane někdy člověk dosti
- ↑ Křesťanskou. Pozn. překl.
