jest Heršovi, muži jejímu? — Jemu nejpodobnější jest Meir, syn Benjaminův… jest mu tak podoben, jako dvě zrnka písku jsou sobě podobna… Toť můj Kleinkindel! toť mé děcko nejmilejší! Frejda mu poví o tom tajemství!“
Meir držel nyní obě ruce prabábiny a líbal je horoucně.
„Bobe!“ šeptal, ukazuje na skříň s knihami, „je tam písmo Seniorovo?“
Ale stařena ani teď mu ještě přímo neodpověděla, leč šeptala dále:
„Herš pravil Frejdě: Počnou-li starší z rodiny pozdvihovati rukou svých proti synu aneb vnuku tvému nejmilejšímu, a bude-li ho lid kamenovati, pověz mu, Frejdo, o našem tajemství! Nechť pak vezme spis Seniorův, položí jej na srdce své, opustí rodinu a svůj majetek, a odejde s ním do světa; neboť spis ten je dražší nežli zlato a perly, jesti smlouvou Israele s Časem, jenž nad hlavou jeho plyne řekou velikou, a s Lidmi, již jako velké hory vyčnívají kolem něho.“
„Bobe! Starší z rodiny počali pozdvihovati rukou svých proti mně,… lid odvrátil ode mne rozhněvanou tvář svou,… já jsem ten tvůj nejmilejší vnuk, o němž mluvil k tobě Herš, muž tvůj… pověz mi tedy, je-li tamto mezi těmi knihami písmo Seniorovo?“
Plný, takřka vítězný úsměv rozevřel žluté rty Frejdiny. Stařena potřásala hlavou s citem tajemné radosti, šeptajíc:
„Frejda dobře ostříhala pokladu mužova,… chránila ho přede všemi jako duše své… Když ovdověla, přišel Reb Nochim Todros do domu jejího a chtěl spáliti starou skříň se starými knihami;… přišel pak syn Reb Nochimův, Reb Baruch Todros, a chtěl také spáliti starou skříň se starými knihami;… ale kdykoli oni přišli, Frejda chráníc staré skříně tělem svým, pravila: Toť dům můj, a vše, co jest v něm, jest mé! A když Frejda se postavila před starou skříň, před Frejdu se postavili její synové a synové
