„hanbu a hněv jsem přinesl. Srdce Todrovo raduje se z neštěstí, jež přihodilo se domu Ezofovičův… Úsměchy jako hadi plazí se po žluté jeho tváři…“
„A co řekl?“ otázalo se několik hlasů.
„Řekl, že příliš dlouho shovíval bezbožnému a svévolnému vnuku mému… Reb Moše, Kamionker a všechen lid ho prosí, aby učinil soud nad Meirem… On však ku prosbám mým odložil ten soud do zítřejšího večera, a odpověděl, pokoří-li se Meir před ním, a poprosí-li všechen lid za odpuštění hříchů svých… že naň učiní rozsudek mírnější…“
Oči všech přitomných obrátily se na Meira.
„A co na to odpovíš, Meire?“ otázali se všickni ve sboru.
Meir chvíli přemýšlel.
„Nechte mi trochu času,“ odpověděl, „do zítřejšího večera budu si snad věděti nějaké rady a pomoci…“
„A odkud by ti rada a pomoc mohla přijíti?“ tázali se.
„Dovolte, abych vám do zítřka neodpověděl,“ pravil Meir.
Kývajíce hlavami, všickni umlkli. Mlčení toto znamenalo svolení.
City obavy a hněvu bojovaly s citem hrdosti v srdcích všech přítomných. Hněvali se všickni na Meira, báli se oň a o spokojenosť a prospěch celého domu svého, ale při tom se jim příčilo pomyšlení, že člen rodiny jejich má se pokořiti před rabínem a lidem.
„Kdo ví,“ šeptal Rafael bratrovi do ucha, „snad si nějak bude věděti rady a pomoci.“
„Snad se mu matka jeho zjeví v noci a naučí ho, co má učiniti,“ vzdychla Sára z ticha.
Obědvali pozdě, v hlubokém mlčení, jež bylo rušeno jen vzdycháním ženštin a pláčem dětí, jimž matky zabránily smáti se a štěbetati.
