padlo naň mlčky těžké břímě výčitek. Ve výčitkách těch byla hluboká zášť za doznanou starosť a bázeň bytostí pokojných, jichžto klid ohrozil, nesmírně ohrozil, byla v nich hluboká lítosť nad ním, ale také daleká, nevyslovená ještě hrozba opovržením… Jediná prabába, spatřivši příchozího, pozdvihla víček dříve sklopených, usmála se patrně a zašeptala:
„Kleinkindel!“
Proto také Meir upřel na její tvář oči své, jež zablyštěly netrpělivostí a zvláštní jakousi myšlenkou.
V té chvíli rozlehl se ve světnici břinkot a klepot. Z hromádek lidí, jež místy se černaly na náměstí a nevlídně se dívaly na dům Ezofovičů, někdo hodil na okno toho domu dosti velký kámen, jenž rozbil tabuli na drobné kousky a přeletěv těsně nad hlavou Frejdinou, spadl do středu světnice.
Saulova tvář pokryla se nachem; ženštiny, jež nosily na stůl, vzkřikly; Rafael, Abraham a Ber povstali z míst svých jako by pohnuti pružinou. Zraky všech přítomných utkvěly nejprv na rozbité tabuli, leč brzy se obrátily k prabábě Frejdě, jež náhle povstala, a patříc na kámen, jenž ležel uprostřed světnice, bezezvučným, leč slyšitelným šeptem ozvala se:
„Nu! toť týž kámen! Hodili jej do okna našeho domu, když můj Herš hašteřil se s Reb Nochimem a chtěl se přízniti s cizími lidmi… To je týž kámen… na koho jím nyní hodili?…“
Když tak mluvila, všecky vrásky na tváři její se chvěly, a oči po prvé po mnohých letech široko se otevřely.
„Na koho oni opět hodili tím kamenem?“ tázala se rozhlížejíc se vůkol zřenicí, jež zatemnila se a zablyštěla.
„Na mne, alte Bobe!“ od protější zdi odpověděl hlas chvějící se žalem nevýslovným.
