kdokoli by byl chtěl, mohl by od rána do večera skrze ně se dívati, jak žije četná rodina, kteráž ničím se netajila před zraky cizími.
Toho dne však nikdo nepomyslil na to, aby otevřel okna neb uklidil ve velké společenské světnici, kteráž byla obyčejně bedlivě poklizena. Ženštiny v čepcích trochu zmačkaných častým chytáním se za hlavu chodily jako sobě nepodobny z kouta do kouta, zastavovaly se u kuchyňského ohniště, opírajíce tváře o ruce, a vzdychaly v zamyšlení. Sára měla dokonce oči uplakané. Nebylo divu; Ber, její muž, měl dnes celé ráno na čele ony dvě patrné vrásky, z nichžto se domyslila žalu jí neznámého a nepochopitelného, nepromluvil k ní ani slova a seděl nyní ve společenské světnici s hlavou o ruku opřenou, mlčky a sklenným zrakem pohlížeje střídavě na její dva bratry Rafaela a Abrahama. Rafael měl sice tvář nachýlenu ku knize účetní, ale bylo patrno, že nepočítal, leč o něčem vážném hluboce přemýšlel. Chvílemi pozdvihal oči nad knihu a pohlížel na Bera a Abrahama. Starý Saul sedě na žluté pohovce byl na pohled zabrán do čtení tlusté knihy nábožné. Opravdu však ještě méně než obyčejně rozuměl tomu, co četl, a z tváře jeho bylo lze poznati, že ho něco velmi hluboko trápilo.
U okna na obyčejném svém místě seděla prabába Frejda v hluboké lenošce. V celé rodině pouze na ní nebylo znáti nižádnou změnu. Snivý usměv nezniknul se rtů jejích. Přimhuřovala a otvírala oči, brzy dřímajíc, brzy opět se budíc.
Hned po polednách ženštiny prostřely bílý ubrus na stůl a počaly naň stavěti stolní náčiní.
Do světnice vstoupil Meir. Otevřev dvéře zvolna a tiše, postavil se u zdi a pohleděl na všecky přítomné. Zrak jeho byl nepokojný, skoro bázlivý, pln žalu hlubokého. Osoby přítomné pozdvihly k němu očí a okamžitě je sklopily, ale tím jediným pohledem na jinocha nesměle stojícího u zdi
