Nebylo tu řeči o ničem jiném leč o požáru, jenž skoro úplně zničil dvůr kamioňský: o nemoci staré šlechtičny, jež musila býti rychle převezena do dvora jakýchsi sousedův anebo příbuzných; konečně o ohromných ztrátách šlechtice Kamioňského, jemuž kromě budov dvorských shořela i stodola, naplněná již polovicí sklizně letošní.
Lid se scházel na náměstí, uprostřed uliček, u prahů domovních, aby rozmlouval o té události, a kdyby někdo byl naslouchal těm tichým, živým rozmluvám, jez rozpřádaly se v těch hromadách, byl by místem zaslechl otázku:
„A co se stane s ním?“
Otázka tato netýkala se Kamioňského, leč Kamionkera. Šlechtice místy litovali, jak místy kárali Jankla; ale Kamioňský byl člověk celkem cizí obyvatelům šibovským, — neznal jich, a on jim na vzájem byl znám jen po obličeji. Kamionker však žil s tím obyvatelstvem od svého narození, měl mezi ním rozsáhlou síť poměrův obchodních a přátelských, a konečně nižší vrstva viděla ho ozdobeného aureolou bohatství a horlivé, pravověrné pobožnosti. Neměli oň starosti. Místy bylo slyšeti otázku:
„Bude na něm podezření?“
Ten i onen odpovídal:
„Nepadlo by naň žádné podezření, kdyby Meir Ezofovič nebyl sdělil s purycem zlé myšlenky…“
„Tím zrušil jednotu a smlouvu lidu izraelského.“
„Vydal hlavu bratra svého v nebezpečenství.“
„Co tu divného? Vždyť je nevěřící…“
„On se opovážil vztáhnouti ruku na melameda…“
„Nečistou přízní nakloněn jest k dívce karaitské…“
A ti, již mluvili, nevlídně a hrozebně časem pohlíželi na okna domu Ezofovičů.
V domě tom bylo dnes neobyčejně ticho a mrtvo. Ani okna na náměstí nebyla otevřena, ač jindy na jaře a po celé léto domácí lidé je otvírali každodenně tak široko, že
