zármutku. Vešed do domu svého, ztěžka usedl na lavici, a podepřev hlavu rukou, vzdychal hlasitě.
Frejda stála před ním smutna, znepokojena, leč ticha a trpěliva. Nesměla se tázati. Očekávala, že muž na ni pohlédne a sdělí s ní příčinu svého zármutku. Konečně pozdvihl k ní zrak mutný a smutný, řka:
„Vše je ztraceno!“
„Proč ztraceno?“ zašeptala Frejda.
Herš pohnul rukou, jako by představil pád těžké věci.
„Rozpadá-li se budova na kusy,“ pravil, „trámy padají na hlavy těm, kdož v ní bydlí, a prach zasypává oči…“
„Ovšem,“ přisvědčila žena.
„Jedna velká budova se rozpadla… trámy spadly na všecky velké úlohy a velké práce naše, a prach zasypal je… na dlouho!“
Potom povstav, pohleděl na Frejdu očima, v nichžto leskly se velké slzy, a dodal:
„Musíme schovati závěť Seniorovu, neboť ona opět k ničemu se nehodí… Pojď, Frejdo, schováme ji velmi hluboko… snad ji nějaký náš pravnuk bude hledati a nalezne ji…“
Od toho dne Herš patrně stárnul. Oči jeho hasly, záda se shrbila. Často sedal kolik hodin na lavici, nachyluje se celou postavou z boku na bok, hlasitě vzdychaje a zticha opakuje:
„Assibe! assibe! assibe! dajge!“
Kolem smutného toho člověka tiše a starostlivě obcházela štíhlá postava ženina v květované sukni a v bílém závoji. Černé její oči často se naplnily slzami, a krok její byl tak opatrný a lehký, že ani perly, jež zdobily její šíji, nepřerušily nikdy jeho zádumy zněním nejjemnějším. Někdy Frejda pohlížela na muže s podivením. Smutek jeho ji rmoutil, ale nerozuměla mu úplně. Nad čím asi bědoval? Bohatství mu neubylo, děti rostly zdrávy, vše bylo jako
