nýbrž seděl trochu opodál na zemi, opíraje se zády o černou zeď chaloupky. Podpíraje lokty o kolena, skrýval v rukou tvář nízko skloněnou. Zdálo se, jako by byl pln žalu a studu zkameněl v tom položení. Jen časem zakolísal se na obě strany. Bylo patrno, že tichý, snivý, bázlivý ten duch tonul nyní v moři myšlenek trpkých, zoufalých a snad i posilňujících.
Na konci uličky ve stínu chatrčí a plotů z planěk náhle přesunul se vysoký a tenký stín lidský s rychlostí neobyčejnou; vedle společnosti shromážděné u dveří Šmulových bylo slyšeti oddech jakýchsi prsou strašně unavených, oddech hlasitý a smíšený s tlumeným úpěním.
„Šmul!“ ozvali se jinoši.
„Ticho!“ zvolal Meir hlasem dušeným a skočil s lavice. „Nechť ústa vaše nevyslovují jméno toho chudáka, aby hlava jeho nebyla vydána v nebezpečenství!… Stál jsem tu, abych čekal jeho návratu… Rozejděte se, a pamatujte na to, že oči vaše neviděly Šmula, vracejícího se ze strany ohněm osvětlené…“
„Mluvíš po pravdě,“ šeptal Ariel, „toť ubohý bratr náš!“
„Ubohý! ubohý! ubohý!“ opakovali ostatní.
Rozběhli se. U chatrče chuďasovy zůstal jen Meir, jenž stanul u jejího prahu, a Eliezer, jejž nic nemohlo zbuditi ze zkamenělosti, v jakouž byl upadl.
Šmul vskočiv do světničky, z níž kromě nejmenších dětí a slepé matky všickni byli odešli, padl na špinavou podlahu, udeřil o ni čelem a vzdychaje, lkaje mluvil v přestávkách:
„Já jsem nevinen! nevinen! nevinen! Nezapálil jsem a nedržel nádoby s olejem v rukou svých! On… Jochel… učinil vše… já stál na poli a dával pozor… ale když oheň se mi zablyštěl před očima… aj vaj! aj vaj! tehdy jsem poznal, k čemu jsem náležel…“
