„Ó! jak dlouho jste mne tu zdrželi!“
Potom kývnul hlavou Janklovi a křiknul na vozku:
„Jeď!“
Čtvero bujných koní hnulo úhledným, šlechtickým vozíkem, jenž jako blesk hmitnul se po náměstí a zniknul ve zlatých chomáčích prachu.
Jiskravé oblaky zvolna hasly na západním nebi; průzračný soumrak srpnového večera spouštěl se na městečko a počínal šerým stínem naplňovati společenskou jizbu Ezofovičů. V jizbě té ještě před chvílí se rozlehaly hlučné křiky a hádky, z nichžto vynikal nejvydatnější a nejzuřivější hlas Jankla Kamionkera. Četní členové rodiny, kterouž rudý Jankel obsypával stížnostmi, výčitkami a hrozbami, odpovídali mu různým způsobem: mírně i ostře, hněvivě i smířlivě. Na to člověk stěžující si a vyhrožující, hněvem a snad i strachem celý se třesa, vyběhnuv z domu, pádil k chaloupce rabínově, a těch několik lidí pozůstalých ve světnici sedělo a stálo dlouho mlčky a beze všeho hnutí, jako by hněvivá aneb starostlivá mysl jejich přikula je na místo.
Saul seděl na žluté pohovce, maje hlavu skloněnu a ruce nepohnutě složeny na kolenou, a vzdychal hluboce, hlasitě a bolestně. Rafael, Abraham a Ber, probudivše se konečně ze zádumy a nabyvše opět klidné mysli, usedli na stolice kolem něho. K Rafaelovi a Berovi přiblížily se tiše a za muži svými usedly obě ženy v rodině velmi oblíbené a vážené. V koutě světnice šeřila se ještě jedna postava lidská. Byl to mladistvý Chaim, syn Abrahamův a Meirův srdečný přítel, jehož přítomnosti nikdo nepostřehl.
Saul první přetrhl mlčení.
„Kam odešel?“ tázal se.
„K rabínovi se žalobou,“ odpověděl Abraham.
„Zajisté předvolá Meira k duchovnímu soudu,…“ podotknul Rafael.
Saul se zakolísal a jal se bědovati: