oddýchali, a kteráž od věkův je živila plody svými. Lidé však, již se tlačili k chaloupce rabínově, stíhali ho zraky nevlídnými, ba skoro nenávistivými, neboť on smíchem svým se rouhal tomu, co oni nejvřeleji milovali a nejvýše ctili. Ubozí mudrci israelští a ctitelé jich, kteřížto stíhali Edomitu nenávistivými pohledy! Ubohý Edomita, jenž se smál israelským mudrcům a ctitelům jich! Leč nejubožší, ó nejubožší země, jejížto synové po společném, odvěkém cestování nerozumějí na vzájem mluvě ani úst ani srdcí svých!
Ve vratech synagogalného dvora Jankel Kamionker se přidružil k mladému šlechtici.
„No, pane Jankle,“ zvolal Kamioňský, „máte opravdu rabína moudrého a učeného!“
Jankel na to neodpověděl, ale počal hned mluviti o budoucím nájmu kamioňské vinopalny. Zdálo by se, že málo dbal na to všecko, co se stalo, ano že na to již dokonce zapomněl. Kamioňský nezapomněl, ale jediným dojmem, jejž v něm pozůstavilo vše, co slyšel a viděl, bylo podivení smíšené s veselostí. Mladý prorok, Jankel s dlouhými pejsy rozhněvaný na proroka, rabín, jenž nemluvil žádným jiným jazykem leč jen židovským, a jeho soudruh primitivně oděný, — to vše se mu zdálo střídavě nesrozumitelným, jednak urážlivým, jednak směšným. Pospíchal, aby o té příhodě v židovském městečku mohl vyprávěti svým příbuzným a přátelům, k nimž jel. Jak hlasitě a srdečně bude ruměný a dobrosrdečný pan Ondřej smáti se jeho vypravování! S jakým půvabným úsměvem na růžových rtech vyslechne je dcera páně Ondřejova, přesličná Hedvika, o jejíchžto půvabných úsměvech šlechtic Kamioňský snil již tolik týdnův, ba měsícův, jako pravověřící o ráji!
Mysle na úsměv přesličné Hedviky, mladý šlechtic vskočil na svou najtičainku, a pohleděv k západním nebesům, zvolal:
