nými a s oslupělým zrakem, upřeným na tvář cizincovu, vysunul se na světlo a ozval se hlasem hrdelným a táhlým:
„Ha?“
Při pohledu na toho člověka, jehož oděv jevil původní a nikde již nevídanou prostotu, bylo Kamioňskému do smíchu, jejž však mladý šlechtic rychle utlumil.
„Milý pane!“ pravil melamedovi, „je ten člověk snad hluchoněmý? Již dvakráte jsem se ho otázal o šibovském rabínovi, ale nedostal jsem odpovědi.“
To řka, ukazoval na Todra, jenž nyní zvolna se obrátil k melamedovi, a natahuje k němu šíji, tázal se:
„Wos sogt er? Wos will er?“
Reb Moše místo aby odpověděl, ještě více otevřel ústa, a v téže chvíli ozval se šust a šepot za otevřeným okénkem. Kamioňský ohlédnuv se, spatřil, že celé okénko bylo naplněno tvářemi lidí, pohlížejících z venku do světničky. Tváře ty byly zvědavy a poněkud zděšeny. Kamioňský se k nim obrátil s otázkou:
„Bydlí zde rabín šibovský?“
„Zde!“ odpovědělo několik hlasů.
„A kde jest?“
Několik prstův ukázalo na člověka, sedícího na lavici.
„Jakže?“ zvolal šlechtic, „tento člověk je vaším slavným a moudrým rabínem?“
Tváře, jimiž okno bylo naplněno, rozzářily se jakousi zvláštní blahostí a očima dávaly znamení souhlasu.
Kamioňskému bylo patrně velice do smíchu, však posud násilně tlumil.
„A kdo je tento?“ tázal se, ukazuje na Reb Mošea.
„Nu,“ odpovědělo mu několik hlasů z okna, „toť melamed, člověk velmi moudrý a nábožný!“
Kamioňský opět se v obrátil k Todrovi.
„Vážený pane rabíne,“ pravil, „chtěl bych na chvilku promluviti s vámi beze svědků.“