svým byl bližší než jiní obyvatelé toho městečka té odrůdě pokolení lidského, jež nazývá se civilisovanou.
„Zavítal jste do našeho městečka, velmožný pane; snad z příčiny nějakého obchodu?“
„Nikoli; cestou jsem se tu jen zastavil.“
„A kam nyní ráčíte jíti, velmožný pane?“
„K vašemu rabínovi, pane Vitebský.“
Vitebský se tomu podivil.
„K rabínovi? A čeho na něm chcete, velmožný pane?“
„Směšná historie, milý Vitebský! Znáte snad vnuka Saula Ezofoviče?“
„Kterého? Saul má mnoho vnuků.“
„Jak se jmenuje?“ tázal se Jankla, obrátiv k němu hlavu.
„Meir! Meir! ten ničema!“ křičel Kamionker.
Vitebský přisvědčivě pokývnul hlavou.
„Nu!“ pravil, přívětivě a útrpně se usmívaje, „ničema není. Ještě mlád… může se polepšiti… ale popudilo se mu v hlavě… toť pravda…“
„Což? je trochu mišugener?“ zasmál se šlechtic, přikládaje prst na čelo žertovným posunkem.
„Nu,“ odpověděl Eli, „blázen také není… mlád, nabude ještě rozumu… ale nyní dělá, velké hlouposti — toť pravda! Dnes mi učinil také velké nepříjemnosti… aj! aj! co jsem již měl a budu ještě míti skrze něj mrzutostí a starostí!“
„Toť tedy,“ pravil Kanioňský, „druh truldy a bezbožníka, jenž sám neví čeho chce, a všem činí nesnáze?“
„Uhodl jste!“ odpověděl Vitebský a hned dodal: „ale jest posud mlád, někdy může býti z něho hodný člověk…“
„Což znamená tolik, že nyní není hodný…“
„Prosím tudy, velmožný pane,“ řekl Jankel v té chvíli, ukazuje šlechtici vrata synagogalného dvora.
„A kde bydlí váš rabín?“
