„Není sice úplný blázen…“ pokračoval Jankel, ale Kamioňský mu přerušil řeč:
„Toť vnuk Saula Ezofoviče?“ tázal se zamyšleně.
„Ovšem, ale dědek ho velmi nemiluje…“
„Miluje čili nic, ale vlastního děda bych nadarmo se tázal o něm…“
„Naopak, jen se zeptejte, velmožný pane!“ zvolal Kamionker, a oči jeho blyštěly vítězstvím. „Račte se zeptati i jeho strýců… Pospíším tedy hned a přivedu sem jeho strýce Abrahama…“
„Není třeba,“ odpověděl šlechtic zkrátka.
Vstal a zamyslil se. Pak pohleděl na Jankla ostře a pozorně, a pohled ten se potkal se smělým okem Janklovým. Oba muži mlčeli chvíli.
„Poslyš, Jankle,“ řekl Kamioňský; „jsi člověk nemladý, zámožný kupec, otec rodiny, musím se ti tedy důvěřiti více nežli mladíkovi, jejž jsem viděl jakživ poprvé, a jenž konečně opravdu může býti blázen… Ale něco v tom býti musí,… proto také musím se otázati o tom jinochu…“
„Račte se jen zeptati, velmožný pane,“ pravil Jankel, krče pohrdlivě ramenoma.
Po dlouhém přemýšlení tázal se Kamioňský:
„Je váš slavný rabín nyní v městečku?“
„A kde by byl? On od svého narození nevyjel z městečka.“
„Vytrvalý člověk,“ usmál se Kamioňský opět, bera se stolu úhlednou svou čapku. „No, Jankle,“ pravil, „doprovoď mne k rabínovi… Nedovím-li se tam nic zajímavého, získám aspoň tolik, že přec jednou spatřím vašeho rabína…“
Jankel otevřev spěšně dvéře před hostem odcházejícím, vyšel spolu s ním na náměstí, nyní již skoro úplně prázdné.
Eli Vitebský kráčel právě po náměstí, a spatřiv pana Kamioňského, pospíchal k němu, přívětivě se usmívaje. Kamioňský ho přivítal zdvořile. Kupec světák aspoň zevnějškem
