Kamioňský, jejž ta řeč zajímala, pohlížel na Meira s podivením a — úsměvem. Tak byl přivykl usmívati se, patřiti na židy, že i nyní třesavá postava a tajemná slova Meirova, zvláště pak biblické citaty samy o sobě krásné ale divně znějící v nezběžné a lámané mluvě židově, spíše ho rozesmály, než aby ho naplnily podivením a vzbudily v něm zvědavosť.
„Pozoruji,“ pravil, „že starý Saul má vnuka, jenž výborně zná písmo svaté a obdařen je duchem prorockým. Pověz mi však, mladý proroku, jasněji a určitěji, jaké neštěstí na mne se svalí, a proč ten poctivý Jankel, jenž od tří let jest mým dobrým známým, tak náhle na mne zanevřel?“
Jankel stál nyní těsně vedle lenošky, na nížto šlechtic seděl, a nachýliv se trochu k němu, šeptal usmívaje se sladce:
„Toť blázen! Neustále se mu zdá, že je prorokem, proto také předpovídá všem lidem různé věci. Na mne se hněvá, poněvadž se mu velmi směji a posmívám…“
„No, nebudu se tedy ani smáti ani žertovati, aby se i na mě nerozhněval,“ odpověděl šlechtic vesele, a obrátiv se k Meirovi, tázal se jaksi zvědavě:
„A jaké to neštěstí mne může potkati? Mluv jasně a určitě, a povíš-li pravdu, učiníš dobrý skutek a já ti budu za to povděčen…“
Meir odpověděl:
„Žádáte ode mne věci velmi těžké, velmožný pane… myslil jsem, že porozumíte všemu z několika slov… mně je těžko o tom mluviti…“
Dotknul se rukou čela, na němžto se vyprýštilo několik krůpějí potu.
„Slíbíte mi, velmožný pane, jestliže vám povím strašné slovo, že padne v ucho vaše, jako kámen padá do vody, a
