Stránka:Meir Ezofovič.djvu/262

Tato stránka byla zkontrolována

píhovatou tvář a dlouhé, ohnivé pejsy[1] Reb Janklovy. A zamyšlení Kamioňského pocházelo zajisté odtud, že nepatrný Reb s dlouhými pejsy mluvil s ním o důležité záležitosti.

Ostatně mladý šlechtic s jasným čelem, duchaplným obličejem a s lahodnýmí ústy ani nevěděl, s kým vlastně rozmlouvá. Stál před nim žid, nájemník jeho vinopalny, a na tom bylo dosti. Kým mohl býti více nežli židem a nájemníkem vinopalny?

Že mohl býti ještě činným a působivým členem jistého a silně i zvláště zorganisovaného společenstva, dokonale nábožným mužem, jemuž pravověrná čásť toho společenstva vzdávala česť velikou, mystikem, jenž očekával na příští Messiášovo s takovou věrou, s jakouž očekávali na ně lidé plemene jeho před několika sty lety; že byl učencem a boháčem, před nímž povstávali s náramnou úctou všickni nuzáci a prostáci národa jeho; že konečně kolem nemotorných, píhovatých a nedobře umytých rukou jeho ovinovaly se niti četných osudů lidských, židovských i křesťanských: o tom šlechtic Kamioňský s jasným čelem a lahodnými ústy neměl ani nejmenšího ponětí.

Proto také mu ani nepřišlo na mysl pozvati píhovatého, rudého žida aby o několik kroků se přiblíživ, posadil se vedle něho. Reb Jankel taktéž na to nepomyslil, aby se přiblížil a posadil. Nepomyslil na to, ježto v podobných okolnostech pokorné stání bylo mu obyčejem, zděděným po otcích a dědech; a přece bledomodré oči jeho blyštěly nenávistně a zlostně, kdykoli mladý šlechtic jinam se dívaje nemohl viděti výraz jejich. Možná že Reb Jankel, nemysle vůbec na to, a nevydávaje sobě účet z citů svých, cítil přece, jak od nohou jeho, pokorně stojících, k srdci, jež ve všedním žití nořilo se v hrdosť velkou, plynul ostrý jed


  1. Pejsy = dlouhé kudrny u uší. Pozn. př.