vyhledali velké myšlenky tohoto muže, zároveň s ním pohřbené.
Den se již chýlil ku konci, kdy posléze z prsou Heršových vyrval se výkřik podobný tomu, jímž lidé vítají štěstí a vítězství! Frejda neřekla ničeho; leč povstavši, pozdvihla sepjatých rukou vysoko nad hlavu pohybem díkučinným.
Potom Herš dlouho a vroucně se modlil u okna, skrze něž bylo viděti první hvězdy večerní na nebi vycházející. Po celou noc pak v okně tom světlo neshaslo, a Herš, maje hlavu oběma rukama podepřenou, četl jakési žluté, velké archy, na stole před ním rozložené. Za svitání, ledva že východní nebe počalo planouti růžovými barvami, vyšed před prah domu svého, oděn jsa pláštěm pocestním a velkou svou bobří čapkou, vsedl do vozu vystlaného slamou a odjel. Při odjezdu byl tak zamyšlen, že se nerozloučil ani s dětmi svými, ani s domácím lidem tlačícím se v síni domu, nýbrž pokynul jen hlavou Frejdě, jež stojíc na pavlači, zahalena v bílý závoj, zbarvený ranním červánkem, černýma očima, plnýma smutku a zároveň hrdosti pohlížela dlouho za mužem odjíždějícím.
Kam odjel Herš? Za hory, za lesy, za řeky… do daleké krajiny, kde uprostřed bařinatých rovin a černých borů Pinštiny[1] bydlil výmluvný ochránce rovnoprávnosti a civilisace polských židův a poslanec na sněmu, jménem Butrymovič. Byltě šlechtic, karmazin[2] a — myslitel. Viděl jasně a daleko; nebyly jemu, jako jiným, tajny svazky, činitelé a nutnosti dějové.
