neuzří-li tam tebe. Nad hlavou tvou visí již tak dosti velká bouře. Hana Vitebská odnesla snubní dary, jež děd tvůj poslal její dceři ve jménu tvém, napovídala mu před hosty velké nepříjemnosti a zrušila zasnoubení.“
Meir nedbale pohnul rukou.
„Chtěl jsem tomu sám,“ pravil, „a děda odprosím… Mám na mysli jen, ke komu bych nyní měl jíti…“
Ber pohleděl na Meira s podivením.
„Kterak jsi tvrdošijný!“ podotknul.
Na to oba zamířili ku vratům synagogalného dvora.
Ber náhle se zastavil.
„Meire!“ pravil, „nechoď jen k úřadníkům!“
Meir si pohladil čelo rukou.
„Šel bych k nim,“ odpověděl, „ale strach mne pojímá! Vypátrají-li pravdu, potrestají přísně Kamionkera, a s ním i ty nešťastníky, jež on svedl… Ubozí lidé! hloupí lidé! Lituji jich!…“
Umlknuv náhle, upřel zrak na jakýsi bod. Po náměstí napolo již prázdném přejížděla úhledná najtičainka, tažená čtyřmi bujnými koni, a v ní seděl slušný jinoch v elegantním oděvu.
Meir ukázal prstem na najtičainku, kteráž se zastavila před domem Kamionkerovým, otevřel široko oči, jako by byl náhle přiveden na jakousi myšlenku, a zvolal hlasem třesavým:
„Hleď, Bere! Tot šlechtic Kamioňský!“
Slunce chýlilo se k západu, kdy na pavlači domu Ezofovičův ukázala se hromádka lidí rozmlouvajících vespolek živě, upřímně a vesele. Byli to dnešní Saulovi hosti, již tisknouce ruce starci mezi nimi stojícímu, loučili se s
