duší byl velkým člověkem, a čeho se nedostává lidu israelskému, aby okázal světu velikosť svou… Třeba, aby paměť a myšlenky jejich vybavily se z bývalých časů, v nichž neustále se zdržují, a aby se vpravily v nové časy, jež nyní připlynuly na svět; třeba také, aby o hlavy jejich udeřil křídly svými Sar-ha-Olam, anděl poznání, jenž jest knížetem světa!“
Kdy tak jinoch mluvil plamenným jazykem, s rozohněným okem a čelem, Ber pohlížel naň zrakem plným radosti a zároveň smutku. Za chvíli teprv se ozval řka:
„Patřím-li na tebe, Meire, a poslouchám-li tě, zdá se mi, že vidím sebe samého… tehdy, kdy mně bylo tolik let, kolik je nyní tobě… Já taktéž, jak ty nyní, velmi jsem se hněval a rmoutil… chtěl jsem taktéž…“
Umlknuv, položil ruku na prsa, neboť na čele jeho vznikly ony dvě hluboké brázdy, a zřenice jeho zpod sklenné své povlaky pohlížely někam daleko… do světa aneb do minulosti…
Takým způsobem oba spolu rozmlouvali, jeden opřen jsa o zeď Bet-ha-Midraše, druhý stoje blíže něho. Rozmlouvali živě, někdy s velikými posunky. Meirovy oči planuly, tvář jinochova byla bleda; Ber měl čelo svraštělé, a rty jeho slabě se chvěly. A kdokoli by z lidí, jimž byl cizí ten svět, v němž oni žili, cítili a myslili, nyní na ně byl pohleděl a chtěl uhodnouti obsah jejich rozmluvy, byl by řekl: Kupují, prodávají, smlouvají se, mluví o obchodu! Či tací lidé jak oni mohou o něčem jiném mysliti, mluviti a kormoutiti se něčím jiným?
Mohou. Myslí, mluví, rmoutí se, ale nikdo neposlouchá jejich řeči, nerozumí myšlenkám, netouží po tom, aby uhodnul jejich zármutek. Toť moře ohromné a tajemné, neprozkoumané ještě ani těmi, již v něm tonou!
„Pojď domů,“ pravil Ber soudruhu svému; „děd tvůj Saul zasedne brzy s hosty svými ku stolu, a rozhněvá se,
