slovy vycházejícími z úst jeho, a oči světlostí, jež zářila z jeho obličeje.
Bylo též patrno, že Isák Todros cítil a rozuměl výši stanoviska svého. Konal také vše s vážností neoblomitelnou, s horlivostí neunavnou a s trpělivostí nezkalenou. Neodpuzoval nikoho od sebe, neodříkal nikomu ničeho. Hromoval, objasňoval, vykládal, vyprávěl, vyměřoval tresty, udílel léky, a to vše neustále s postavou nepohnutou, upíraje pouze oči přísné aneb zadumané na tváře osob k němu se blížících. Několikráte, kdy ve světničce se rozléhaly nejžalostnější hlasy, prosící za prorocké předpovědění dne Messiášova, oči jeho černé jako noc a plemenné jako vášeň zasvítily vlhkou povlakou. Miloval zajisté ten lid, jehož úpěnlivé prosby zalily slzami jeho přísné oko. Časem také valné krůpěje potu splývaly mu po žlutém čele, a prsa unavená dlouhým mluvením počala těžce oddýchati. Todros utíral pot s čela rozedřeným rukávem oděvu, sbíral nové síly a pokračoval v učení, kárání a těšení lidu. Pracoval těžkou myslí, pamětí, fantasií a prsoma, s hlubokým pocitem povinnosti, s ohnivou věrou v užitečnosť a svatosť své námahy, s nejvyšší bezzištností člověka, jenž pro sebe nepotřeboval ničeho kromě černé lepenice, zděděné po předcích, skrovné každodenní stravy, již mu ruce věrných hojně podávaly, a toho chatrného, špinavého a rozedřeného oděvu, jenž asi deset let již pokrýval vyzáblé tělo jeho.
Po synagogalném dvoře kráčel toho času člověk, jenž patrně pospíchal, aby vyhledal někoho v zástupu.
Byl to Ber, zeť Saulův. Pozorně pohleděl na mnohé tváře lidí, obkličujících lepenici rabínovu, vnikl do přeplněné síňky, a postřehnuv konečně Meira, jenž stál na prahu světničky, zatáhnul ho za rukáv svrchníku.
Jinoch, probuzen z olověné zádumy, v níž byl pohroužen beze všeho hnutí, ohlédl se a pohleděl okem zamyšleným na příbuzného za ním stojícího.
