obklíčen, a že mu všecky ty oči, jež utkvěly na jeho tváři, rozněcovaly srdce a probouzely paměť. Zřenice jeho zableskly z pod červených víček sklopených, vydutá liščí čepice posunula se s čela svraštělého trochu v týl, a když Abel pozdvihl hlavy, žlutavá pásma dlouhé jeho brady rozložila se ještě šíře a pozdvihla se až na ramena. Tehdy vyhlížel jako starý, napolo slepý lyrník[1], jenž písněmi těší a vzdělává ducha národa svého. Zpěvným, táhlým hlasem, silnějším než kdykoli jindy, počal opět vyprávěti takto:
„Když Israelité přešli přes Jordán, Josue položil na místě tom dvé velikých kamenův, a napsal na ně desatero přikázání božích. Jedna polovice lidu opírala se o horu Garizim a druhá o horu Hebal, a všickni uslyšeli silné hlasy, jež volaly tak, aby každý člověk z rodu israelského mohl je slyšeti: Zruší smlouvu svou s Pánem, kdo se bude klaněti bohům nepravým, kdo nebude ctíti otce svého i matky své! Zruší smlouvu svou s Pánem, kdo požádá majetku cizího, anebo slepého uvede na cestu nepravou! Zruší smlouvu svou s Pánem, kdo ukřivdí cizozemci, sirotkovi a vdově, kdo vloží lež v ucho bližního a o nevinném řekne: Nechť umře! — A kdy silné hlasy vložily ta slova v uši všech Israelitů, všechen lid odpověděl tak, jako by všecka ústa byla ústy jedinými a všecky hlasy jediným hlasem: Staň se tak!“
„Staň se tak!“ zašeptala kolem Abela četná ústa, kteráž ještě před čtvrť hodinou, uchvácena vírem všedních potřeb a starostí, zuřivě bojovala o haléř ztráty aneb zisku.
Skrze skupenou hromádku prodrala se nyní křesťanská vesničanka až k Abelovi. Pozdvihši jeden z nahromaděných zde košův, otázala se o cenu jeho. Holda jí odpověděla
- ↑ Lyrník, muž, jenž hraje na lyru, t. j. polsko-rusínský hudební nástroj strunový a drnkavý. Pozn. př.
