„Co to vypravuje?“
„Něco z historie a zákona lidu israelského,“ odpověděla Holda spokojeně.
Výrostkové otvírali ústa, ženština naklonila hlavu blíže k Abelovi, dospělí muži se usmívali, ale stáli poslouchajíce; Abel však mluvil dále:
„A lid náš, uslyšev přikázání Páně, zvolal jednohlasně: Budeme je plniti! — Tedy Mojžíš opřel dvanácte kamenův o horu Sinai, napsal na ně přikázání Páně a řekl lidu: Pokolení israelské! starci, mládenci, ženštiny a děti, a každý člověk rodu israelského, i cizozemec, jenž jest mezi vámi i ten, jenž poráží stromy, i ten, jenž čerpá vodu, všickni přijďte učiniti smlouvu s Jehovou, abyste se zapřisáhli, že budete plniti přikázání Jeho, jakož On přisáhl, že splní sliby vám učiněné!“
„Nu!“ ozval se někdo z posluchačů, „hezké věci hezky vypravuje.“
„I ten, jenž poráží stromy, i ten, jenž čerpá vodu…“ — opakoval jakýsi člověk v nuzném oděvu, vzdychnul při tom a pozdvihl očí svých k jasným nebesům.
Ženština, jež s hlavou nakloněnou k Abelovi poslouchala vážně slova jeho, vyňala z kapsy bezbarevné sukně špinavý šátek, a rozvázavši uzlíček na jednom jeho rohu, hodila veliký měděný peníz na kolena Abelova.
Za několika těmito osobami stálo nyní již mnoho jiných. A ledva několik krokův od nepohnuté hromádky té kupčili, hádali se a křičeli lidé žádostivi zisku, židé i křesťané, ženy, muži ano i děti sotva dorůstající; leč zde u bělavé vysoké zdi několik jednotlivcův, oddělených od hlučícího toho zástupu, mlčky, s myslí nábožnou, s úsměvem na tvářích a vzdechy v prsou mimovolně přestupovalo v jiný, duševní svět, v němž míhaly se obrazy a rozléhaly se hlasy prastaré, slavné, posvátné minulosti. Mohlo se zdáti, že Abel cítil tu pozornost, jakou mu věnovala hromádka, jíž byl