Opodál od Abela a jeho vnučky stály řady vozů, na nichž bylo naloženo obilí, dříví, jakož i množství nejrozmanitějších věcí drobné výroby vesnické; mezi vozy bučely krávy a voli, bečela telata, ržali koni, probíhali menší dohazovači a překupníci, s křikem velkým smlouvali se o ceny svých výrobků vesničané ramenatí, již lokty odstrkovali od sebe zástup lidí zevlujících. V zástupu tom nebylo nic slyšeti kromě křiklavé výměny různých čísel, tvrdošijného smlouvání, hrubého smíchu, hádek neustále v to se mísících, vřeštivého pláče dětí a písklavého křiku ženského. A v celou tu vřavu mísil se starý, chraptivý hlas Abela, jenž neunavně vyprávěl povídky israelské. Patrně ho nezastrašila vřava kypící vůkol něho, nýbrž naopak podněcovala; neboť čím se stávala hlučnější, tím hlasitěji Abel mluvil, tak že v tomto kypění rozbouřeného hluku bylo dobře slyšeti jeho hlas povýšený ač třesavý.
„A když Mojžíš sestoupil s hory Sinai,“ pravil či spíše výrazně vyzpěvoval starý, třesavý hlas Abelův, „z obličeje jeho zářila světlosť taková, že lid upadl na tváře a zvolal jednohlasně: Mojžíši! opakuj nám slova Předvěčného! — I stalo se tehdy veliké ticho na nebi i na zemi; hrom umlknul, blesky pohasly a vichřice položily se na zemi. Mojžíš k sobě povolal sedmdesáte starcův israelských, a když ho obklíčili, jako hvězdy obkličují měsíc, počal opakovati lidu slova Předvěčného!“
V té chvíli dva muži na pohled vážní ač dosti nuzní oddělivše se od hlučného zástupu, blížili se k vyprávějícímu Abelovi. Šli spěšně, ale uslyševše jméno Mojžíšovo, stanuli a pohlíželi na Abela.
„Opět vypravuje!“ pravil jeden.
„On vypravuje neustále!“ dodal druhý.
Usmáli se, ale nešli dále. Jakási ženština přidružila se k nim, a brzy na to zastavili se dva neb tři výrostkové taktéž vedle nich. Ženština nastavujíc uší tázala se:
