nechce mé dcery! Jemu karaitská dívka je milejší nežli má dcera! Nu! děkujme bohu, že se ho zbavíme! Já odvezu Meru do Vilna a provdám ji za velkého barona!“
Bylo již skoro poledne, kdy Meir opouštěl dům Vitebských, provázen jsa zlořečením paní Hany a tichou omluvou i smířlivými slovy Eliho.
Na náměstí vřel již úplně ruch trhový. Obšírné prostranství bylo pokryto vozy, lidmi, koňmi a dobytkem tak těsně, že i nejmenší předmět by byl již neměl místa v tom zástupu hustém a pestrém, křičícím tisíci hlasův a hemžícím se tisíci hlav lidských i zvířecích. Na jedné straně náměstí bylo však místo trochu méně plné. Čněla tam dosti vysoká zeď jakési budovy mizerně obílené, a u bělavé zdi té seděl na zemi přihrbený stařec v oděvu šedém, roztrhaném a dlouhém, s hrubým přičervenalým šátkem ovinutým kolem šíje. Nohy, pokryté obuví obnošenou a zaprášenou, vězely skoro úplně ve značném množství košův a košatin, upletených z vrbového proutí, jakož i slaměných kabelek a těm podobných výrobků košíkařské práce.
Byl to Karaita Abel.
Ač byl den letní a slunečný, pokrývala hlavu jeho veliká čepice, vroubená liščí koží žlutou a vydutou: z pod ní splývala mu na záda i ramena hustá pásma bílých vlasův, a dlouhá, žlutavá brada širokým vějířem rozkládala se mu na prsou. Paprsky sluneční padaly na jeho tvář okrouhlou, malou, a ledva z ohromného vousu viditelnou; srsť liščí kůže spadala na svraštělé čelo, leč před ostrým světlem denním nechránila očí, jichžto naběhlá a červená víčka byla přimhouřena tak, že skoro úplně přikrývala zřenice.
Vedle starého Abela stála Holda, štíhlá, prostá, vážná jak obyčejně, s koralovým svým nášijkem, spuštěným nízko na šedou košili, a s havraními vlasy, splývajícími na záda.
