Vitebský se snažil ukrotiti vášeň ženy své tím, že chopil Hanu za ruku a syčel jí skoro v ucho:
„Pst, Hano! pst!“
Ale celá vznešenosť postavy, celá péče o aesthetickou podobu vlastní osoby opustily paní Hanu v té chvíli co nejúplněji. Zmítala se neustále před Meirem, hrozila mu zaťatou pěstí skoro před samou tváří a křičela:
„Ty nechceš Mery? Nechceš mé dcery? Aj! aj! jaká škoda! Umřeme pro to lítostí! Ona již nenalezne muže a vypláče si oči pro tebe! Oj! oj! Toť náramná škoda, že hloupý, nevzdělaný žid šibovský nechce ji pojmouti za ženu! Odvezu ji do Vilna a provdám za jenerála, za hraběte, ano za knížete! Pfuj! což o sobě jen myslíš? Že Saul, tvůj děd, je bohatý kupec, a že ty sám máš velký majetek po otci, pro to jsi již velký puryc, a tobě je vše možno! Ale okáži tvému dědovi a celé tvé rodině, že dbáme o vás jak o starý pantofel!“
Eli zavíral pečlivě okna i dvéře, a paní Hana přiskočivši k jasanové skříni, jež stála blíže piana, vytáhla šuple a počala z něho vybírati různé škatulky s věcmi drahocennými.
„Nu!“ křičela, házejíc škatulky na zemi, „na! tu máš své dary nazpět! Odnes je té karaitské dívce, s nížto máš pletky milostné! Ona bude okamžitě tvou ženou!“
„Pst!“ zasyčel Vitebský již zoufale ku své ženě, a počal sbírati škatulky s drahocennými věcmi. Ale paní Hana vyrvala mu je z rukou.
„Odnesu to sama jeho dědovi a zruším zasnoubení,“ pravila.
„Hano!“ přemlouval ji muž, „vyvedeš tam hlouposti… půjdu sám a promluvím se Saulem.“
Ale paní Hana jako by ani neslyšela slov mužových.
„Pfuj!“ křičela, „ten hlupák, ten blázen, ten rozpusta
