„Rebe!“ zvolal, „nepustím tebe, pokud mne nevyslechneš! Neboť ke komu bych se mohl obrátiti? Dnešního dne všickni se obírají s hosty a obchody svými; jen ty, Rebe, nečině ničeho máš dosti času…“
Umlknul, neboť Vitebský přestal se usmívati, a s chmurou nespokojenosti na tváři obyčejně vlídné a s vážným posunkem položil mu ruku na rameno.
„Poslyš, Meire,“ pravil, „něco ti povím. Nastoupils na cestu nedobrou. Všickni lidé hlasitě o tom hovoří, ano jsou i tací, již proto velmi na tebe se hněvají; ale já ti poshovím, a to z té příčiny, že sám nevždy tak myslím jako všickni, a vím, že některé věcí u nás v Israeli měli by býti jiné nežli jsou! Nu! tak myslím, ale nikdy o tom se nezmiňuji, aniž toho na sobě okazuji! Proč bych měl mluviti a okazovati? V čem pomohu? Jestliže pán bůh sám učinil ty věci, jaké jsou, tedy bych, protivě se jemu, obrátil ho proti sobě, a jsou-li to lidské výmysly a omyly, přijdou i beze mne lidé, kteříž je opraví. Já se starám jen o sebe, svou rodinu a svůj obchod. Jsem snad sudím? Rabínem také nejsem, protož mlčím; vyhovuji pánu bohu i lidem, nikomu nejsem v cestě. Hle, jak si vedu; chtěl bych, abys i ty, Meire, činil taktéž. Neradil bych ti v ničem a nestaral se o to, jak žiješ; ty však se máš oženiti s mou dcerou, proto musím na tebe míti oko bedlivé…“
„Rebe!“ přerušil mu řeč Meir, v jehož rozohněných očích z rozdrážděnosti počaly se lesknouti slzy, „nehněvej se na mne pro lehkomyslné slovo, jež tobě povím. Nepojmu dcery tvé za ženu a nebudu nikdy mužem jejím!“
Vitebský oslupěl podivením.
„Nu!“ zvolal za chvíli, „jakou to zase slyším novinu? Nesmluvil se tvůj děd se mnou o moji Meru, a neposlal jí od tebe snubních darů?“
„Děd můj smluvil se s tebou,“ odpověděl Meir hlasem třesavým, „ale učinil tak proti mé vůli.“
