Meir uctivě sklonil hlavu před Vitebským.
„Vím, Rebe, že tak jest, jak jsi řekl. Vedeš obchod poctivě, a poctivostí svou, jakož i rozumem, jímž Předvěčný tě obdařil, činíš česť rodu israelskému. Ale zdá se mi, je-li člověk sám poctiv, že nemusí lhostejně patřiti na cizí ničemnosť; neboť může-li se opříti křivdě lidské a neučiní toho, je to tak, jako by sám tu křivdu páchal. Dověděl jsem se, že jeden z našich bratří israelských učiniti chce velkou křivdu člověku nevinnému. Sám nezmohu ničeho, ale hledám takových lidí, již mohou nevinného chrániti před neštěstím…“
V tom, čeho by Meir se byl nikdy nenadál, přerušil jeho řeč hlasitý a veselý smích Vitebského, jenž povstav z lenošky, hosti svému žertovně poklepal na ramena.
„No, no!“ pravil kupec, „pozoruji, že ti, Meire, v hlavě hoří! Chceš ji zbaviti jakési starosti, abys ji vložil v hlavu mou! Nu! děkuji ti uctivě za ten dar, ale nemohu jej od tebe přijati! Dej mi pokoj! Proč bychom si měli ztrpčovati život, kdy dnešního dne můžeme se velmi veseliti? Sedni si raději na pohovku, a já půjdu pro tvou nevěstu. Neslyšel’s ještě její hry!… aj! aj! ta umí hráti! Dnes není sabbat, ona si tedy trochu zahraje, a ty budeš poslouchati…“
Promluviv tak žertovně hlasem živým, chtěl odejíti, ale Meir opět ho zadržel za rukáv kabátu.
„Rebe!“ zvolal, „aspoň mne vyslechni…“
Oči Vitebského zablyštěly poněkud netrpělivě. Směje se však odpověděl:
„Aj! aj! Meire, kterak jsi tvrdohlavý! Mermomocí chceš přinutiti starší lidi k tomu, čeho činiti nechtějí. Nu! ale já ti to odpustím a jdu již, abych sem přivedl tvou nevěstu…“
To řka postupoval opět ku dveřím, ale Meir ještě jednou zastoupil mu cestu.
