mluvu, jejíž obsah bylo lze uhodnouti ze živých posunkův, jimiž pohybovaly se jejich ruce, jako by počítaly na prstech předvídané na dnešek vydaje a příjmy.
Marně by se byl někdo pokoušel, aby se přiblížil k těmto dvěma mužům, po Saulovi nejvážnějším v rodině, a chtěl s nimi počíti rozmluvu, jež by se netýkala přímo záležitostí dne toho. Meir to dobře věděl, proto nečinil marných pokusů. Viděl jen jako v mlze anebo ve snu celý ten svět, jenž ho tohoto dne obkličoval ruchem a pestrostí neobyčejnou. Zdálo se mu divné, že nikdo ze všech těch lidí nepomýšlel na to, o čem on nepřestal mysliti, ač by byl chtěl. „Co mi do toho?“ — mluvil sobě v duchu, — „co zmohu?“ — dodal, pohlížeje vůkol zrakem mutným, a kdo by tenkráte naň byl popatřil, byl by mohl říci, že jinoch ten je teskliv aneb unaven. Leč v hloubi prsou vřelo mu a kypělo. Nevydával sobě počtu z citů svých, ale cítil, že mu nebude lze mlčky vyčkati času, až všecko v městečku se upokojí a utichne a za městečkem zablyští na nebi ohnivá záře požáru.
„Čím ten člověk nám ublížil?“ mluvil sobě.
Myslil o šlechtici Kamioňském.
Zrak jeho těkavý, zoufalý bloudě kolem náměstí, utkvěl na pavlanu, jímž byl ozdoben dům kupce Vitebského. Na pavlanu tom stál majitel domu v rozepiatém trochu krátkém svrchníku, s lesklým řetězem na vestě atlasové. Kouře doutník, pohlížel na ruch, počínající v trhu uprostřed náměstí, se spokojenou tváří člověka, jenž nezamýšlí tohoto ruchu nějak se účastniti. Vitebský, maje obchod zvláště s dřívím, jehož ohromné množství kupoval od majitelů několika okolních statků, nemohl se ovšem jinak interessovati o trh šibovský. Ostatně byl příliš přepiat a příliš přesvědčen o důležitosti svého obchodu, než aby se chtěl mísiti v pestrou tu chátru, jež se zabývala drobným prodejem obilí a dobytka.
