bylo lze čísti city nejvíce sobě odporující. Náhle mu zahořela prsa hněvem proti vnukovi.
„Ty máš příliš mnoho rozumu!“ zvolal, „jsi příliš zvědav! Duše tvá, plna nespokojenosti, roznáší všude nespokojenosť! Ty rušíš poklid mého stáří! Byl jsem dnes tak šťasten, pokud oči mé neuzřely tebe! Jakmile jsi přišel, vešlo hoře s tebou!“
Meir sklonil hlavu.
„Zejde!“ řekl smutně, „proč mne káráš? Nepřišel jsem k tobě se záležitosti svou…“
„A proč se pleteš v cizí záležitosti?“ tázal se stařec hlasem třesavým.
„Není to cizí záležitosť!“ odpověděl Meir živěji. „Kamionker jest Israelita… našinec… proč ošklivými skutky kazí duši Israelovu a poskvrňuje slávu jeho před světem? Zejde! i tobě ta záležitosť není cizí! Tvůj syn Abraham také má v ní účastenství!“
Saul náhle vyskočil, ale opět sklesl na pohovku.
„Můj syn Abraham!“ zvolal.
Potom bystrým pronikavým pohledem zkoumal tvář Meirovu.
„Nelžeš?“
„Viděl a slyšel jsem…“ zašeptal Meir.
Saul dlouho přemýšlel.
„Nu!“ pravil zvolna, „máš právo stěžovati si přede mnou do strýce svého! Onť bratr otce tvého, a počínání jeho může uvaliti veliké neštěstí a velikou hanbu na tebe a celou naši rodinu. V rodě Ezofovičů nikdy nebývalo takových špatných věci, a já zabráním synu svému, aby se nesúčastnil toho obchodu…“
„Zejde! řekni také Kamionkerovi a Kalmanovi, aby toho nečinili!“
„Tys hloupý!“ pravil Saul, „jsou snad Kamionker a
