Meir snížil hlas až k šeptu, řka:
„Kamionker ukradl tu kořalku ze dvora, aby nemusil platiti daň, a minulé noci ji převezl pod karaitský pahorek, kde hospodští z různých stran ji odkoupili… Ale on si pomyslil: A co se stane, až přijde úředník prohlížeti podval a nenalezne kořalky?… Bude z toho velká odpovědnosť a velký soud… Pomysliv na to, najal dvé mužů… Zejde! on uvedl penězi dva nuzáky v pokušení…“
„Šaaa!“ zvolal náhle Saul hlasem přidušeným. „Mlč, a nevypouštěj již ani slova z úst svých! Domýšlím se již konce tvé řeči!“
Ruce starcovy se třásly, sivé brvy se stáhly a zježily.
Meir umlknul a zrakem plným nepokojného očekávání patřil na děda.
Saul dlouho mlčel, konečně, nepozdvihnuv očí sklopených, pravil hlasem nejistým:
„Ústa tvá lhala. To nemůže býti!“
„Zejde!“ zašeptal Meir, „toť taková pravda, jako že slunce svítí dnes na nebi! A proč by to nemohlo býti? Neslyšel jsi, zejde, že něco podobného přihodilo se na různých místech již v předloní a roku minulého?… Takové případy, zejde, přiházejí se vždy častěji, a každému pravému Israelitovi srdce z toho se úží bolesti a čelo plane studem!“
„Odkud to všecko víš? A odkud tomu všemu tak dobře rozumíš? Já ti nevěřím!“
„Odkud to všecko vím a rozumím tomu? Zejde! v tvém domě byl jsem vychován, a do tvého domu vždy přicházelo tolik lidí: židův a křesťanů, kupcův a pánů, boháčův a chuďasů… Oni s tebou rozmlouvali o obchodech, a já poslouchaje, rozuměl. Proč bych nyní nemohl rozuměti?…“
Saul opět mlčel. V jeho tváří, hluboce znepokojené,
