Hlas jeho se chvěl. Z tváře jeho bylo patrno, že hluboká citelnosť srdce ho nutkala, aby se vrhnul k nohám a v náručí toho starce, jenž patrně obměkčen a náhle očima jiskře odpověděl:
„Mluv vše! Ač mám příčinu hněvati se na tebe, ježto nejsi taký, jakým by tě ráda viděla duše má, přece nikdy nezapomenu, žes synem syna mého, jenž velmi záhy znikl s očí mých… Máš-li nějakou starosť, sejmu ji s hlavy tvé, a jestliže ti někdo učinil křivdu, postavím se proti křivditeli a potrestám ho…“
Tato slova dodala Meirovi odvahy a potěchy.
„Zejde!“ pravil hlasem již smělejším, „žádná starosť, díky tobě, netíží hlavy mé, aniž mi někdo ukřivdil. Ale dověděl jsem se strašného tajemství a nevím sám, co s ním počíti. Zatajiti je v sobě nemohu. Myslil jsem si tedy, že o tom tajemství povím tobě, zejde, abys ty šedinami svými a vlivem svým, jejž máš nad dušemi lidskými, překazil hřích a hanbu…“
Saul nyní již pohlížel na tvář vnukovu napolo zvědavě, napolo nespokojeně.
„Nu!“ pravil, „mnohem lépe je těm lidem, již nepronikají žádných strašných tajností a nikdy o nich se nezmiňují. Ale obávám se, neotevřeš-li srdce svého přede mnou, že je otevřeš před jinými osobami, z čehož opět vzniknou nové nepříjemnosti… Mluv tedy, jaké je to strašné tajemství?“
Meir odpověděl:
„Tajemství to jest následující: Jankel Kamionker najal velkou vinopalnu od šlechtice Kamioňského… Vyrobil v ní 6000 věder kořalky, ale neprodával jí po celé léto, ježto cena byla nízka. Nyní je cena vyšší, a on chce kořalku prodati, ale zdráhá se platiti z ní daně státu…“
„Mluv tišeji!“ padl mu náhle v řeč Saul, na jehož tváři jevil se vzrůstající nepokoj.
