s blahým úsměvem na tváři, druhý malý, čilý, se svraštělým čelem pod hustými vlasy popelavými. Byli to Morejne Kalman a Abraham Ezofovič.
Šli tu nepochybně nikoli po náměstí, na němž je prve nebylo viděti, ale jakousi cestou poboční, skrytou za zděmi a dvory domův, ježto náhle odněkud se ukázali za rohem nízkého domu zájezdného. Z chůze jejich, mlčení a z Abrahamovy tváře zasmušilé a nepokojné bylo patrno, že si vroucně přáli, aby nikdo jich neviděl sem přicházejících. Přešedše půdu pružnou z nahromaděné smeti, kteráž oddělovala okna domovní od sloupů v průjezdu, zmizeli jako prve Jochel v dlouhé, ještě úplně tmavé síni, jež byla spolu konírnou.
Eliezer odvrátil v tu chvíli zrak od nábožné knihy, v níž počal čísti, a pohlednuv na Meira, zvolal:
„Meire! proč je tvář tvoje náhle tak přísna? Neviděl jsem tváře tvé posud tak přísné!“
Mohlo se zdáti, že Meir ani neslyšel výkřiku přítelova. Maje oči upřeny na zemi, šeptal sobě:
„Můj strýc Abraham! Můj strýc Abraham! běda domu našemu! hanba domu Ezofovičů!“
Ve vedlejší světnici, oddělené slabými, nízkými dveřmi od světničky kantorovy, počal nyní šramot hlučný i tlumený. Nejprv tam Jankel křiknul na ženu, aby vynesla a vyvedla děti; pak zašustěla mělká obuv Jentina, vlečená po podlaze; probuzené děti zaplakaly, a kdy vřesk vždy pronikavější byl utichnul v hloubi domu, těsně u zdi ozvaly se kroky několika osob, spěšné a hlučné posouvání dřevěných stolic, a konečně přitlumený, leč dosti hlasitý, horlivý šepot počínající rozmluvy.
Meir náhle vstal.
„Eliezere!“ pravil spěšně, „pojďme odtud!“
