Jankel vzal konečně tales se stolu, a zahaliv se v ten plášť z bílé, jemné látky se smutečním okrajkem, pozdvihl vysoko tváře a zvolal:
„Blahoslaven budiž, Pane světa, za to, žes osvítil nás přikázáními svými a rozkázal nám oblékati se v talesy!“
Potom ještě neustále se kolísaje a pohybuje ústy, vložil na hlavu řemen s malým uzlíkem, přiléhajícím k čelu, a jiný, podobný ovinuje kolem prstu, pravil:
„Zasnoubím tě s Sebou na věky! zasnoubím tě s Sebou v pravdě, milosti a lásce! zasnoubím tě s Sebou ve víře, skrze niž poznáš Pána!“
Tak byli pohrouženi v modlitby, že neslyšeli těžkých a spěšných kroků, rozléhajících se za nimi.
Meir Ezofovič přešel rychle světnici, v nížto se modlil Jankel se ženou svou, a minuv světničku naplněnou postelemi, skříněmi a kolébkami, v nichžto spalo ještě dvé malých dětí, otevřel tiše nízká dvířka do světničky kantorovy.
Bylo tu ještě šero. V ranním úsvitu modravém, jenž naplňoval světničku, stál Eliezer, obrácen jsa tváří k oknu, a modlil se též. Slyšel přicházejícího přítele, neboť obrátil k němu hlavu, leč nepřestal se modliti. Naopak pozdvihl trochu rukou svých, a jako by chtěl vyzvati přibylého ku společným modlitbám, ozval se hlasitěji:
„Bože Israelův! uhas plamenný hněv svůj, a sejmi neštěstí s hlavy lidu svého!“
Meir stál o několik kroků za modlícím se přítelem, odpovídaje slovy, jimiž lid obyčejně odpovídá kantorovi předzpěvujícímu modlitby:
„Shlédni s nebes a viz, kterak jsme ku posměchu a v opovržení národův; jako jehně vedeni jsme k mukám, hanbě a zničení!“
„Ale nezapomněli jsme jména tvého; nezapomeň i ty na nás!“ intonoval opět Eliezer.
