kdy konečně hnědé stěny modlitebnice otřásaly se ohromným žalostným křikem: „Bože, zachraň národ svůj! vysvoboď zbytky Israele od záhuby!“ — mladý kupec stál dlouho nepohnutě, v hluboké zádumě pohlížeje k zemi, potom volným krokem přešed rozsáhlé náměstí, zniknul v domě prostranném a nádherném.
Byl to dům největší a nejnádhernější v celém městečku, ještě úplně nový, Heršem nedávno zbudovaný, žlutými zděmi a čistými okny vynikající. V nitru jeho ve velké světnici Herš se zrakem chmurným a s čelem v rukou skrytým seděl dlouho na stolici velmi prosté, dřevěné. Konečně pozdvihnuv hlavu, zavolal:
„Frejdo! Frejdo!“
Po tom volání otevřely se dvéře vedlejší jizby, a v zlatém světle ohně široko tam plápolajícího ukázala se na prahu mladá štíhlá ženština. Na hlavě měla veliký bílý závoj, bílá zástěra spadala od její šíje, ozdobené několika šňůrami perel, až k okraji květované sukně. Velké černé oči svitily vesele a ohnivě z významné, lahodné tváře. Stanula naproti muži, pouze zrakem se ho tázajíc.
Herš jí ukázal očima lavici, na niž ona také hned usedla.
„Frejdo!“ počal, „slyšelas o tom, co se stalo dnes ve městečku?“
„Slyšela jsem,“ odpověděla tiše; „Joze, bratr můj, přišed ke mně, pravil, žes dnešního dne velmi se hádal s Reb Nochimem.“
„On mne chce zničiti, jako praděd jeho zničil praděda mého.“
V černých očích mladé Frejdy jevila se bázeň.
„Herši!“ zvolala, „nehádej se s ním! on je velký a svatý! za ním budou všickni!“
„Nu,“ odpověděl muž po krátkém pomlčení, usmívaje
