úsměvem dětským. Jinoch se zpřímil, vzdychnul a nachýliv hlavu, pravil sobě:
„Co mám nyní počíti?“
Holda objala hlavu svou oběma rukama, pozdvihla tváře a patřila okem smutným na hvězdnaté nebe. Po chvíli zašeptala tiše a nesměle:
„Zeptám se děda. On je velmi učený… umí celou bibli na paměť.“
„Zeptej se!“ odpověděl Meir.
Dívčina se obrátila k temnému nitru chaloupky a zvolala:
„Zejde! Co Jehova káže činiti člověku, od něhož lid odvrací tvář svou proto, že on nechce činiti a mluviti proti srdci svému?“
Po této otázce Abel přestal modliti se polohlasem. Nepochybně již byl přivyknul častým otázkám své vnučky, jakož i zodpovídání jich; neboť dlouho mlčel pohroužen jsa v přemýšlení o jejích slovech aneb v připomínaní sobě slov svatých. Potom v temnu, jaké bylo uvnitř chaloupky, ozval se jeho starý hlas třesavý, leč poněkud povýšený:
„Jehova řekl: Učinil jsem tě, proroku, strážcem Israele! Poslyš slova má a opakuj je lidu svému. Učiníš-li tak, nazvu tě věrným sluhou svým; leč budeš-li mlčeti, spadne na hlavu tvou neštěstí Israele!“
Starý hlas, jenž takto mluvil, umlknul a Meir poslouchal ještě s pozdviženou, bledou tváří a s okem planoucím. Za chvíli ukázal prstem na to místo v tmavé jizbě, kde stařec bublaje opět se modlil, a řekl hlasem třesavým:
„Toť pravda! Ústy jeho promluvil starý zákon Mojžíšův! pravdivý náš svatý zákon!“
V očích Holdiných zaleskly se velké slzy, ale Meir jich neviděl. Stopuje jakousi myšlenku, kteráž pojala a roznítila celou jeho bytosť, zvolna pokynul hlavou dívce na rozloučenou a odešel.
