Meir mluvil vždy tišeji; podlé hlasu jeho bylo znáti, že krutý žal z nejistoty a pochybnosti svíral jemu prsa.
Nastalo pak mlčení dosti dlouhé, a v téže chvíli jakýsi zvláštní šramot počal se ozývati za pahorkem, u jehož paty chaloupka stála. Nejprv bylo sotva možno rozeznati v tom šramotu hrčení kol, otáčejících se tiše po písčité půdě, přidušené hlasy a tlumené kroky lidské. Ale za chvíli ty ohlasy se stávaly vždy výraznějšími a bližšími, a v tom hlubokém tichu, jež ovládalo tím místem, bylo v nich něco tajemného.
„Co je to?“ pravil Meir, zpřímiv se.
„Co je to?“ opakovala Holda klidněji.
„Zdá se mi,“ podotknul jinoch, „jako by tam s té strany hory mnoho vozův jelo a nyní stanulo…“
„A mně se zdá, jako by v té hoře něco hučelo a klepalo.“
Skutečně se mohlo zdáti, že kroky lidské nyní se ozývaly v samém nitru pahorku, a kromě nich tam bylo slyšeti klepot těžkých předmětův jako by házených aneb skládaných.
Meir, na jehož tváři jevila se bázeň, pohleděl pevným okem na tvář Holdinu.
„Zavři okno a zastrč závoru u dveří!“ pravil spěšně, „podívám se, co to tam jest.“
Patrně se bál za ni. Ale dívka, krčíc ramenoma pravila:
„Proč bych měla zavříti okno a dvéře? Jsou velmi slaby, a byť bych je i zavřela, každý, kdo se jich dotkne silnou rukou, otevře si je.“
Meir šel již kolem pahorku, a brzy octnul se na druhé jeho straně. Neobyčejný zjev naplnil ho tu podivením.
V poloukruhu kolem pahorku stály na písčitých polích jedno- i dvojspřežné vozy, na nichž byly naloženy dřevěné sudy nejrozmanitějších rozměrův. Okolo nich pohybovalo se množství lidí: vesničanů — křestanův a Israelitů. Vesni-
