pán bůh tak přikázal, a tak také činili pradědové, dědové a otcové Šmulovi!…“
Kdy štíhlý, obratný a prchlý Šmul to všecko dopověděl, Meir se ho tázal vlídně a rozhodně:
„A byli-li pradědové, dědové a otcové tvoji šťastni? Jsi-li pak ty sám šťasten, Šmule?“
Na otázku tuto ozval se ve Šmulovi opět s celou živostí pocit nouze, kterou ten muž trpěl.
„Aj! aj!“ zvolal, „kéž by nepřátelé moji neměli štěstí takového! Kůže přischne ke kostem mým, a v srdci svém cítím vždy bolesti veliké…“
Tu v úpěnlivou řeč krejčího vmísil se ohlas těžkého povzdechu, jenž ozval se v nejtmavším koutě světnice. Meir se ohlédl, a vida mezi ohromnými kamny a zdí jakousi vysokou a ramenatou postavu šeřící se v soumraku, tázal se:
„Kdo je to tam?“
Šmul smutně pokynul hlavou i rukou.
„Hle!“ pravil, „toť vozka Jochel, jenž zašel do mé chaloupky! My jsme spolu dávno známi!“
V tu chvíli vysoká a ramenatá postava hnula se z kouta, v němž stála nepohnutě, a přiblížila se k osobám rozmlouvajícím. Jochel byl muž silné postavy, přes to však se zdál bídou sklíčený a usoužený. Byl oděn kabátcem bez rukávů, roztrhaným a špinavým, nohy měl bosé a poraněné, vlasy rudé, dlouhé a rozcuchané, ústa opuchlá; zrak jeho byl drzý, a přece často sklopený k zemi. Přistoupiv ku stolu, vzal z talíře štipec cibule, kterouž nasypal na kus černého chleba, jejž držel v ruce.
„Meire!“ pravil směle, dívaje se na jinocha, „tys můj dávný známý! Vezl jsem tvého strýce Rafaela, kdy jel pro tebe malého sirotka, a pak jsem přivezl jeho i tebe do Šibova.“
„Vídal jsem tě, Jochle, i později,“ pravil Meir, „byls pořádným vozkou… měls čtyři koně…“
