Stránka:Meir Ezofovič.djvu/19

Tato stránka byla zkontrolována

hromádka jeho přátel poněkud nesměle, zticha, úkosem pohlížejíc na rabína.

Ale starý rabín měl sluch dobrý. Uslyšel. Bílá jeho brada se otřásla, černé oči metaly blesky stranou k Heršovi.

„Rozkáží nám, abychom se holili a nosili krátký oděv!“ zvolal žalostně a hněvivě.

„Prodlouží rozum náš a rozšíří srdce v prsou našich!“ odpověděl mu zvučný hlas Heršův ode dveří chrámových.

„Zapřahnou nás do pluhův a rozkáží nám vzdělávati krajinu vyhnanců!“ křičel Reb Nochim.

„Otevrou před námi poklady země a rozkáží jí, aby nám byla vlastí!“ volal Herš.

„Zabrání nám zachovávati košery, a z Israele učiní národ chazarníků!“[1]

„Zbudují školy našim dětem, a z Israele učiní cedr libanský místo trní!“

„Synové naši budou míti tváře porostlé vousem, než jim bude dovoleno, aby se oženili!“

„Než pojmou ženy, doroste rozum v hlavách jejich a síla v rukou jejich!“

„Rozkáží nám, abychom se hřáli u ohně cizího a pili z vinice sodomské!“

„Přiblíží k nám Jobel-ha-Gadel, svátek radosti, kteréhož dne jehně bude bezpečně odpočívati vedle tygra!“

„Herši Ezofoviči! Herši Ezofoviči! Z úst tvých mluví duše tvého praděda, jenž chtěl všecky židy přivésti k ohňům cizím!“

„Rob Nochime! Reb Nochime! Očima tvýma patří duše tvého praděda, jenž všecky židy utopil v temnostech velikých!“

Tak u všeobecném, hlubokém tichu zástupu oba muži

  1. Chazarník = člověk, jenž jídá vepřovinu. Pozn. překl.