silně tlumená. Uložený Meirovi trest minul se s účelem. Místo aby upokojil a pokořil jinocha bouřlivého a opovážlivého, učinil ho opovážlivějším a náchylnějším k odporu!
Kdy sešel s pavlače Bet-ha-Midraše a zvolna počal kráčeti nádvořím školním, bylo patrno, že i stud se pojil k jiným jeho citům. Vida několik lidí, vstupujících do vrat nádvoří, sklopil oči a zarděl se. Byli to úřadníci obce, již pospíchali do obyčejné místnosti ku poradě. Spatřivše Meira, dali se do smíchu a ukazovali naň prsty. Pouze Jankel Kamionker se nesmál, ba ani nepostřehl Meira. Šel velmi rychle v jisté vzdálenosti od svých soudruhův, a tvář jeho byla ještě více než jindy zarmoucena a ztrápena. Uprostřed nádvoří odbočil poněkud od cesty, a místo aby vešel za soudruhy svými do Bet-ha-Kaholu, posouval se podél zdi Hek-Doše, útočiště chudých. Posunul se jen podél této zdi, ale ten čas mu stačil, aby vyměnil několik tichých slov a tajemných posunků s jakýmsi člověkem, jehož hlava s rozcuchanými vlasy, s opuchlou tváří čněla z otevřeného okna Hek-Doše.
Meir znal člověka, s nímž Kamionker tajemně promluvil šeptem, a divil se poněkud důvěrnému poměru obou lidi.
„No!“ pomyslil si, „jak může nábožný a bohatý Reb Jankel býti znám s vozkou Jochlem, takovým poběhlíkem a zlodějem?“
Nedlouho však přemýšlel o tom. Kráčel zvolna, leč ne směrem k rodinnému domu, kam snad neměl na pospěch, nýbrž k malé uličce, kteráž od školního nádvoří vedla do polí. Toužil nepochybně vyjíti z městečka na to široké, jasné prostranství, jež se lesklo posledními paprsky zapadajícího slunce a šelestilo z dáli svěžími pověvy větru. Na konci nádvoří se však zastavil. Zaslechl divný hluk, sestávající z množství dětských hlasův, jež brzy klesaly skoro až k šepotu, brzy opět se povyšovaly vřeskem a zpěvem jak o závod. V hlasitém a kolísavém tom šramotu
