píru, sežloutlého a zmačkaného na dlouhé cestě, a na něm bylo psáno takto:
„Zrušiti všeliké rozdíly v oděvu, jazyku a obyčejích, panující mezi židy a místním obyvatelstvem. Nižádných záležitostí náboženských se nedotýkati. I sekty trpěti, nebudou-li na moralnosť škodlivě působiti. Žádného žida před 20tým rokem věku jeho ke křtu nepřipustiti. Uděliti židům právo k nabývání pozemkův, a ty, již by se chtěli oddati rolnictví, na 5 let osvoboditi od daní a opatřiti je hospodářským inventářem. Zabraňovati manželství mužským před rokem 20tým, ženským před 18tým.“
Dopis ten nosili židé po ulicích, náměstích a domech, čítali jej stokráte, mávali jím ve vzduchu jako praporem triumfním neb smutečním, až konečně v těch tisících rukou netrpělivých a rozechvělých list se rozpadl na drobné kousky, rozdrobil se na prach a — zniknul.
Obyvatelé šibovští nevyslovili se však ihned o tom, co jim bylo přečteno. Jedna čásť, značně menší, tázavé zraky obrátila k Heršovi; jiná, ohromně větší, bádala v tváři rabína Nochima.
Reb Nochim vyšel na práh své lepenice, a pozvednuv vyzáblých rukou svých na znamení hrůzy a zoufalství nad hlavu šedovlasou, zvolal několikráte:
„Assibe! assibe! dajge!“
„Neštěstí! neštěstí! běda!“ opakoval po něm zástup naplňující onoho dne nádvoří svatyně. Ale Herš Ezofovič, jenž v téže chvílí stál u dveří modlitebnice, vloživ bílou ruku za široký pás atlasového pláště, druhou pak pohladiv bujnou bradu ryšavou, pozdvihl vysoko hlavu s drahocennou bobří čapkou, a hlasitě jako rabín, leč jen jiným hlasem zvolal:
„Hoffnung! Hoffnung! Freude!“
„Naděje! naděje! radost!“ opakovala po něm nečetná
