léhaly ozvěny sborové písně jinochův. Ano i tichý Kalman časem se ozýval, mírnil svůj neustálý úsměv a vytáhl jednu ruku z kapsy; Jankel Kamionker pak pohyboval se tak mocně, že šosy jeho dlouhého oděvu rozpínaly se na obě strany jako černá, lopotící se křídla, konečně Abraham Ezofovič rozvázav šátek, jímž byl opásán, nesl jej v ruce.
Kalman postřehl tuto známku skoro nesmyslného unešení, a hned tichými slovy vytýkal příteli svému hřích spáchaný z neopatrnosti. Abraham náhle umlknul; zhrozil se totiž činu svého, a velmi rychle opět opásal šátkem bedra svá.
To se stalo již na pavlači domu Ezofovičů. V temné, úzké chodbě zašuměly rychlé kroky a mocně rozvívající se šosy oděvu. Tři muži vstoupili do světnice, v nížto starý Saul seděl na žluté pohovce, čta v jakési velké knize při světle dvou svic, hořících v těžkých, stříbrných svícnech starožitných.
Saul, spatřiv přicházející hosti, poněkud se divil, neboť bylo již pozdě a doba nepříhodná k návštěvě.
Uvítal je však přece přívětivým pokynutím hlavou, a ukázal rukou na křesla stojící u pohovky. Přišlí hodnostáři nezaujali však míst jim vykázaných, leč stanuli všickni tři před Saulem. Ačkoli hněv jim rozohnil tváře, přece postavy jejich byly vážny. Nepochybně se o tom smluvili, v kterém pořádku a jakým způsobem si budou stěžovati, neboť nejprve Kamionker se ozval takto:
„Reb Saule! přišli jsme sem se žalobou na vnuka tvého Meira!“
Saulova tvář se zachvěla nelibostí, skoro bolestí.
„A co opět učinil zlého?“ tázal se hlasem tichým.
Kamionker počal mluviti nejprve vážně, po tom však v rostoucím unešení vždy více sebou zmítaje:
„Meir, vnuk tvůj, kazí syny naše! popuzuje duše jejich proti nám a svatým zákonům našim; čítá jim proklaté knížky a v den sobotní zpívá s nimi světské písně! Ale nečiní
