Stránka:Meir Ezofovič.djvu/173

Tato stránka byla zkontrolována


Kam rozvála se velká pýcha tvého trónu?
Či svadly již na věky růže na Sionu?
Či polámány jsou již cedry na Libánu,
a nezazní již nikdy díkyčinný Pánu
sborový tvůj zpěv?“

Poslední verš písně ještě zazníval, kdy z cesty lesní vyšli tři muži na louku. Měli na sobě černé, dlouhé šaty sváteční, a opásáni byli barevnými šátky, jež v den sobotní nemohou býti nošeny způsobem obyčejným, ale jako opasky jsou částí oděvu a nečiní hříchu.

Uprostřed kráčel Jankel Kamionker, otec kantorův, po bocích jeho pak Abraham Ezofovič, otec Chaimův, a morejne Kalman, otec Arielův.

Přes soumrak otcové v posledním světle denním poznali syny své a synové otce. Hlasy jinochů se zachvěly, ztišily se a pořadem umlkaly, až umlknul celý sbor pěvcův; jen jediný hlas neutišil se, nýbrž zpíval dále:

„Zda nevyjdeš již nikdy z hluboké temnosti?
Nezachvějí se v mohylách tvých otců kosti
v hrdosti a radování?“

Byl to hlas Meirův.

Vážní muži, jdoucí po louce, stanuli a obrátili se tvářemi k jinochům shromážděným u lesa, a v téže chvílí se samotným hlasem mužským sloučil se hlas dívčí, čistý, zvučný hlas Holdy, kteráž postřehnuvši rozhněvané muže stojící na louce, přizpěvovala, jako by se chtěla s Meirem sloučiti ve společné odvaze a ve společném snad — nebezpečenství.

A spojené ty hlasy nevšímajíce si mlčení soudruhův, aniž hrozných, tmavých postav, stojících uprostřed louky, zpívaly dále:

„Tvé nohy spočiňtež, nechť rány se zahojí,
a blesky ohnivé nechť ze zdroje moudrosti