„Ve snách jsem spatřil ducha lidu svého!“ počal zpívati bledý pěvec Jehovy.
A byla to píseň, o níž nebylo lze říci, odkud a jak vznikla. Nikdo by nemohl říci, kdo ji utvořil. První její verš nepochybně Eliezer podal svým přátelům po jednom ze svých tajemných a nadšených snův, jež ho často navštěvovaly; druhý připojil Ariel, syn Kalmanův, kdy v temném háji samoten hrál na housle. Byly v ní také verše, jež vypukly z prsou Meirových, a jiné, jež Chaim, syn Abrahamův, nesměle vyšeptal ústy skoro dětskými.
Tak vznikají všecky písně národní. Rodokmenem jejich jsou — srdce roztoužená, mysl stísněná, instinktové domáhání se žití lepšího.
Tak také vznikla v Šibově píseň, již kantor počal nyní zpívati:
„Ve snách jsem spatřil ducha lidu svého!
Zda měl on na ramenou purpurové šaty?
Či snad ho světem nosil vůz bohatý?…“
Tu s hlasem pěvcovým sloučily se hlasy jiné, a po lukách a polích rozléhal se silný sbor odpovědi:
„Ve prachu cest kamenných byly stopy jeho!
A sivá hlava jeho byla poprášena,
a hadry vyzáblá mu halily kolena
rozechvělá!“
V tom vmísil se šepot vycházející z háje březového ve sbor zpívajících hlasů mladistvých:
„Šaaa! jsou tu lidé, kteří vás poslouchají!“
Na cestě v hájí černalo se skutečně několik postav mužských, kráčejících velmi zvolna k louce. Ale pěvci neslyšeli ani výstrahy Holdiny, aniž šelestu blížících se kroků.
Druhá sloka písně rozléhala se po louce:
„Ach, smutný, bědný duchu lidu mého!
Nezří již na tvůj osud oko Pána tvého?
