poslouchání slov starého učitele mělo býti chvalozpěvem a hlubokou modlitbou ducha.
Eliezer počal čísti hlasem zpěvným a poněkud třesavým:
„Učeníci moji! tážete se mne, jaká síla přitahuje vzhůru světlé bytosti nebeské, jež nazýváme hvězdami, proč některé z nich vznášejí se tak vysoko, že mizejí v mléčných mlhách, jiné však těžce plují po nebi a zůstávají daleko za sestrami svými?“
„Odkryji před vámi tajemství, jež chcete poznati.
„Síla, jež přitahuje vzhůru světlá těla nebeská, je Dokonalosť, jež sídlí na výsostech nejvyšších, a jejíž jméno v jazyku lidském jest bůh. Hvězdy, planoucí tesknotou a láskou k Dokonalosti, vznášejí se neustále vzhůru, aby dostoupily větší její blízkosti a vzaly si něco z její Moudrosti a Dobroty. Plynou v prostoru po celé věky, a ty, jež nejvíce milují Dokonalosť, vyplynuly již nejvýše, a ty, jež jsouce složeny z těžší látky méně touží, aby přijaly čásť božské světlosti, zůstaly daleko za sestrami svými…
„Učeníci moji! od těch světlých bytostí, kteréž nejvíce teskní a prahnou a nejbližší jsou Dokonalosti, pocházejí všecky změny, které se dějí na podměsíčném světě… Ony působí vznik a přechod, z nich rodí se tvary a obrazy věcí…“
Eliezer umlknul a pozdvihl tváře své nad knihu. Tyrkysové oči jeho zářily radostí.
Jinoši však mlčeli a přemýšleli dlouho, usilujíce dopatřiti v přečteném úryvku mudrcově zdvižení trapných svých pochybností. Meir nejprvé zvolal:
„Eliezere! já tomu porozuměl!“
„Vysvětli nám!“ volali jinoši jednohlasně. Meir odpověděl vážně:
