„Leopolde! nenazývej mne pánem. Mně je to nemilé, neboť tě velmi miluji…“
Leopold se patrně podivil tomu naivnímu osvědčení.
„Je mi to velmi milé!“ pravil, „ale my se vidíme poprvé!“
„Na tom nezáleží!“ zvolal Meir, „ale já chtěl dávno uzříti takového Israelitu, jakým jsi ty, a říci jemu, jako rabbi Eliezer řekl mudrci jerusalemskému: Nechať jsem tvým učeníkem, a ty budiž mým učitelem!“
Zatím již výrazně se jevil podiv na tváři mladého světáka a odstín úsměšku s ním sdružený stal se výraznějším. Bylo patrno, že Leopold pranic nerozuměl řeči svého příbuzného, a že ho považoval za člověka polodivokého.
Meir v zápalu svém nepostřehl toho, jaký dojem učinil.
„Leopolde!“ pravil, „kolik roků jsi se učil v cizí škole?“
„V jaké cizí škole?“ tázal se Leopold.
„Nu, v té škole, v nížto lidé se učí rozličným náukám nežidovským?“
Leopold porozuměl. Přimhouřil oči, nadmul ústa a odpověděl:
„No! chodil jsem pět roků do gymnasia!“
„Pět roků!“ zvolal Meir; „musíš tedy býti velmi učený, ježto jsi tak dlouho chodil do té školy!“
„No!“ odpověděl host, samolibě se usmívaje, „na světě jsou lidé ještě učenější nežli já!“
Meir vždy více se blížil k soudruhu svému, a oči jeho blyštěly vždy živěji.
„A čemu tam ve škole té vyučují?“ tázal se.
„Různým předmětům!“
„A jaké to jsou ty různé předměty?“
Leopold, poněkud ironicky se usmívaje, počal zvolna recitovati jména všech náuk, jimžto se učil ve školách.
Meir přerušil rychle řeč:
„A ty to všecko umíš?“
