Stránka:Meir Ezofovič.djvu/158

Tato stránka byla ověřena

jedna zasklená a plna starých knih, jež dle rodinného podání náležely kdysi Michaeli Seniorovi; druhá byla naplněna stolním náčiním, a nahoře stál na ní ohromný samovar, lesknoucí se jako zlato. Paní Hana vidouc tento předmět, rděla se studem. Samovar ve společenské světnici rodiny jejího budoucího zetě! Příčilo se to přímo všem předpisům civilisace, o nichžto věděla! Hned potom však přesunul se její zrak s vysoce nepřístojného toho předmětu na prababičku dřímající v lenošce. V té chvíli dopadaly paprsky zapadajícího slunce na nepohyblivu tu postavu a rozjiskřily klenoty, jimiž byla ozdobena. Jak ohnivá hvězda leskla se spona barevného závoje nad jejím čelem svraštělým; náušnice vypouštěly tisíce jisker a perly, pokrývající prsa, zbarvily se bledou barvou růžovou.

Paní Hana lehce štouchla sestru loktem.

„Zi!“ zašeptala, ukazujíc jí hlavou prababičku, „jaké to brilianty!“

Kupcová z Vilna úžasem přimhouřila oči.

„Aj! aj!“ zvolala, „to jsou pravé poklady! A proč tak stará žena nosí na sobě věci tak drahocenné? Co z toho má?“

Starý Saul uslyšel ten výkřik, a obrátiv se zdvořile i vážně k hostům, pravil:

„Ona si toho zasloužila, abychom si jí tak vážili a pokryli ji všemi klenoty, jež jsou majetkem celé naší rodiny. Bylať korunou svého muže, a my všickni máme počátek od ní jako větve od kmene!“

Na to přimhouřil trochu oči, zakolísal hlavou a mluvil dále:

„Ona je nyní velmi stará, ale kdysi byla mladá a velmi krásná. A kam se poděla její krása? Setřely ji ty roky, ty měsíce a ty dni, jež nad ní přeletěly jako ti ptáci, již letíce jeden za druhým zobají na keři zrnko po zrnku, až všecky pozobají. Ona má nyní ovšem mnoho vrásek na tváři své;