konci průvodu, maje tvář patrně zkormoucenu a ruce na zad složeny.
Můžeme-li považovati vzbuzení pozornosti četného zástupu za triumf, chůze rodiny Vitebských náměstím městečka byla pochodem triumfním. Okamžitě sběhla se za nimi ohromná hromada dětí různého pohlaví a stáří, a nejprve s tichými pokřiky, pak s vřeskem nevypsatelným počala běžeti za nimi. Brzy na to výrostkové, ano posléz i dospělé osoby přidružily se k dětem; vážnější rodiny vyhrnuly se na pavlače domů stojících kolem náměstí; ve vratech školního dvora stál melamed v obyčejném, prostém svém oděvu, a jako by nechtěje věřiti vlastním očím, široko otevřeným, pohlížel na divný výstup na náměstí.
Největší pozornosť obecenstva vzbudil mladý párek kráčející v předu: Leopold ve svém elegantním kabátku a s cigarettou v ústech, a Mera v oděvu barevném, trochu příliš nápadném, vedouc se se svým sestřencem a poněkud se kroutíc, aby tím lépe ukázala své způsoby velkoměstské.
Eli kráčel jako na řeřavém uhlí, paní Hana šla jako na vavřínech. Kupcová z Vilna ohlížela se po temném zástupu s očima přimhouřenýma a s hlavou vztýčenou.
„Zi! zi! A schöner puryc! A schönes Fräulein!“ křičely děti, běžíce, skákajíce, ukazujíce prsty, a nohami mraky prachu dělajíce.
„Kdo to jsou? Israelité?“ tázali se dospělejší, ukazujíce na krátký oděv a cigarettu Leopoldovu.
„Misnagdim!“ křiknul kdosi náhle v zástupu, a malý kamének, neznámou rukou hozený, přeletěl vedle hlavy Leopoldovy. Jinoch zbledl a odhodil cigarettu, předmět všeobecného pohoršení. Eli svraštil čelo. Ale paní Hana ještě výše pozdvihla hlavy své a řekla dosti hlasitě sestře:
„Nu! musíme jim odpustiti! Je to lid zatemnělý!“
Leopold jim však přece neodpustil, že naň hodili ka-
