lem bylo pět osob — tři ženštiny a dvé mužských — ve společenském pokoji Vitebských.
A nebyl to společenský pokoj neúhledný. Zdobila jej pohovka na perách, potažená zeleným ripsem (jediný exemplář toho druhu v celém Šibově), kromě toho několik křesel podobných pohovce a fortepiano. Bylo to ovšem fortepiano ne právě zánovné. Naopak, politura na několika místech otřelá, úzká klaviatura a žlutá barva klavesů prozrazovala dokonce velké jeho stáří. Bylo to však přece jen jediné fortepiano v celém Šibově, a přivezeno byvši před rokem pouze pro Meru v očekávání jejího návratu, spůsobilo v městečku malou revoluci, a od toho času neustále naplňovalo velkou hrdostí srdce paní Hany. V salonku tom byly také záslony u oken a hliněné nádoby, v nichž rostly velmi ošklivé, a co pravda, i špatně pěstované květiny kaktovité jakož i pelargonie. Před rokem přece jednou se přihodilo, že jeden kaktus jaksi náhodou rozkvetl. Paní Hana jej postavila na okno do ulice, a všecky děti z celého městečka se sbíhaly k jejímu domu, aby po celé hodiny se dívaly na ten velký květ červený.
Na zelené pohovce pružinové tedy seděla paní Hana a její sestra, kupcová z Vilna, v jejímž domě bydlila Mera, chodíc odtud do vzdělávacího ústavu, a kteráž ji nyní osobně přivezla rodičům spolu se synem svým Leopoldem. Jako paní Hana měla i ona postavu okázalou, sametovou mantillu, vlastní vlasy na hlavě a všudy mnoho zlata. Po obou stranách stolu, stojícího před pohovkou, seděli: domácí pán a Leopold, syn kupcové; Mera, sličná dívka s plavými vlasy a bílou tváří, obcházela kolem fortepiana, toužíc patrně, aby udeřila na klavesy, a ohlasem hlučné hudby své naplnila celé městečko. Nesměla to však učiniti, neboť byl den sobotní.
V den sobotní není dovoleno hráti na kterýkoli nástroj hudební. Mera to věděla, ale nic by jí na tom nebylo zá-
