majíce více svobody, jakož i jistší právo k bytnosti a budoucnosti, jevili méně vášnivou nechuť k „ohni cizímu“.
Utvořila se sice mezi nimi dosti četná strana, kteráž velkým hlasem volala o nauku světskou, o sbratření s ostatním člověčenstvem v duševních snahách a námahách. Jedním z těch, již stáli v čele té strany, byl Senior litevský, Ezofovič. Zvláště jeho přičiněním vydala synoda židovská, toho času shromážděná, ku všem židům polským provolání, jehož hlavní úryvek zněl takto:
„Jehova má četné Sefiroty, Adam měl různé výplyvy dokonalosti. Tak též Israelita nesmí přestávati na jediné náuce — náboženské. První jest náuka svatá, ale proto nesmíme zanedbávati jiných. Nejlepším ovocem jest rajské jablko, ale zda proto nemáme jísti jablka méně chutného?… Židé byli u dvorů královských, Mardocheus byl učenec, Esther byla moudrá, Nehemiáš byl rádcem perským, — a vysvobodili lid z otroctví. Učte se, buďtež užitečni králi a pánům, a budou vážiti si vás. Kolik hvězd na nebi, mnoholi písku v moři, tolik je židů na světě; ale oni nesvítí jako hvězdy, leč každý je depce jako písek… Stejným způsobem roznáší vítr semena různých stromův, a nikdo se netáže, odkud nejvzácnější strom pochází: proč i z nás by místo trní nemohl zrůsti cedr libanský?“
Muž, z jehož nadšení vzniklo toto provolání, vyzývající polské židy, aby se obraceli tvářemi v tu stranu, odkud přicházelo světlo budoucnosti, setkal se tváří v tvář s člověkem, jenž upřeným okem hleděl do temnoty a minulosti.
Byl to Nehemiáš Todros, nedávno přišedší ze Španělska do Polsky, v Šibově usedlý potomek onoho proslulého Todra Abulaffi Haleviho, jenž proslaviv se jistého času talmudskou svou moudrostí a pravověrností, nechal se pak unésti zasmušilými tajnostmi kabalistiky, a podporuje ji vážností jména svého, přičinil v Israeli znamenitě ku vzniku jednoho z nejhroznějších bludů, jimž duch národa může podlehnouti.
