VI.
Eli Vitebský byl duchem i charakterem svým znamenitý diplomat. Nenarodil se a nevyrostl v Šibově, jako všickni obyvatelé toho městečka bez výjimky, ale asi před třemi roky přivedly ho sem obchodní a různé rodinné záležitosti.
Byl tedy skoro cizincem mezi místním obyvatelstvem, jež na vzájem se znalo již z doby dědův a pradědův, a konečně, ztráviv celý život ve velkém městě gubernialním, přivezl s sebou mnohé novoty, jež mohly býti podivny a urážlivy ultrakonservativným obyvatelům odlehlého kouta. Novotami těmi byly: oděv, jenž se značně lišil střihem i délkou, prsteny s brilianty na prstech, nenošení čepičky na hlavě, zkrátka přistřižený vous na bradě, v příbytku úplný nedostatek knih talmudistických a kabalistických, především však taková žena, jaká byla paní Hana, dcera, jež se učila kdesi v ústavu, a kromě této pouze dvé dětí. Tyto novoty nesmírně vážné, nevídané, neslýchané mohly v obecenstvu šibovském vzbuditi všeobecnou nenávisť ke kupci elegantnímu. Nevzbudily jí však. Z počátku jedni i druzí skutečně si pošeptávali, že Eli je misnagdim[1], pokrokář a ve víře netečník. Podezření to však rychle se rozprášilo, a silou, která je zažehnala, byla neobyčejná vlídnosť, upřímnosť a uhlazenosť Eliho. Vždy jsa zdvořilý, usměvavý, vlídný, nikdy nikomu neodporoval, ustupoval
- ↑ Odpůrce. Pozn. překl.
